Artikulace je důležitou vnější podmínkou odezírání. Každý člověk má odlišný způsob mluvy a proto, když sluchově postižený mluví s někým, koho ještě moc nezná, může mu dělat odezírání značný problém. Je to tím, že není ještě zvyklý na mluvu dotyčné osoby.

      Artikulace by měla být mírně zvýrazněná, pečlivá a zpomalená, ale měla by si zachovat přirozený charakter mluvy. Při přehnaném zvýrazňování artikulace je odezírání spíše ztíženo než-li ulehčeno. Měli bychom se při mluvení vyvarovat také nadměrné gestikulace a je zbytečné zvyšovat hlas, neboť při tišší mluvě jsou artikulační pohyby zřetelnější než-li při křiku.

      Pokud člověk při odezírání nerozumí nějaké informaci, je lépe mu ji zopakovat jiným způsobem, než-li se snažit pohyby úst ještě více zvýraznit. Snažit se vyjádřit větu jinými slovy, byť třeba delší větou. Dále je dobré položit mu kontrolní otázku k tématu a tím se ujistit, zda nám opravdu dobře rozuměl. Mnozí nedoslýchaví se mnohdy k tomu, že nerozuměli neradi přiznávají a o zopakování si sami neřeknou, aby „neobtěžovali“. Nebo řeknou, že rozuměli, protože si to myslí, i když ve skutečnosti mohli rozumět něco jiného.